Oblé tvary na sedacím nábytku přineslo vrcholné baroko. Střídání vydutých a vypouklých hmot proměnily sofa nebo pohovku v dramatický objekt hodný rozevlátých činů a patetických gest. Barokní lidé žili jedno velké divadlo.
Přátelský tvar
Přísně pravoúhlé tvary nejsou, jak se řada lidí domnívá, plodem funkcionalismu třicátých let dvacátého století. Renesance si v nich libovala, klasicismus je rehabilitoval, novorenesance oprášila a art-deco si je od předchozích opět vypůjčilo. Konec padesátých let a léta šedesátá dvacátého století byla zase dokulata. Oblé tvary jsou subjektivně přátelštější. Na tom se shodnou psychologové i teoretici designu.
Ovál, kruh nebo oblé křivky si v žádné době, v níž se objevily, nevynutila jen móda. Úzce souvisely s možnostmi a technickou úrovní nábytkářského řemesla.
Zásadní roli hrála schopnost vázat k sobě dřevěné plochy v tupých úhlech nebo zdokonalení způsobu napínání potahové látky. Když například kubismus přešel v Čechách (jako jediné zemi) do užitého umění, totálně selhal.
Z hlediska vývoje nábytkových forem se projevil jako slepá ulička. Důvodem byl rozpor mezi koncepcí a technologií. V tomto případě se problémem ukázaly naopak ostré hrany. U ukládacího nábytku se nedaly bez kovových výztuží pevně spojit a u sedacího nevyhovovaly potahu. Látka se ve vztahu ke struktuře napínala tak nepřirozeně, že při pravidelném používání praskala.
