Zbavit se jakékoliv knihy mi způsobuje psychické, ba téměř fyzické utrpení. Jsem schopna je pouze darovat. Zvykla jsem si na to, že s nimi od rána do noci nějakým způsobem žiji a komunikuji, a dokonce na to, že pro nedostatek místa na nich i spím. O tom, že si chtějí žít svůj vlastní život, jsem si naprosto jista. Sotva se totiž ukáže, že některou z nich denně potřebuji a vytáhnu ji z hlubin police za skly, zjistím, že jí běžný život a prostředí bytu vůbec nesvědčí. Jiná zase, kterou se rozhodnu skrýt před prachem a mastnotou, mi dá najevo, že musí být po ruce a za sklem odmítá pobývat. Bývá mi líto majitelů honosných domů a bytů, v nichž žádné knihy nenajdete. Přicházejí nejen o požitky z četby, ale také o dobrodružství při jejich hledání a objevování.
Knihy byly pro mne vždy něčím posvátným. A místa, kam se ukládaly, byla něco jako sakrální objekty. Dodnes věřím v to, že každá myšlenka je ve své podstatě hmotná, že představuje ohromnou energii, která se ve vesmíru, a tudíž ani na naší Zemi, nemůže ztratit. Tento myšlenkový potenciál je zataven a ukryt právě v knihách – a chcete-li něco vědět, musíte se snažit jejich tajemství odhalit a otevřít se poznání. Počítače a internet jsou sice nesrovnatelně větším rezervoárem informací, ale nemůžete se u nich zasnít, dívat do ztracena, zdřímnout si – a ani čaj či káva nemají u nich tak lahodnou chuť jako při čtení knížek.
