Městská zástavba s barevnými fasádami však už kousek za náměstím přechází v typickou venkovskou – přízemní; většinou řadové domky se sedlovými střechami tu mají charakter zemědělského obydlí, nejstarší dochované statky jsou dokladem stavebního umění zednických mistrů až z období baroka.
Město nikdy v nedávné minulosti nepatřilo k nejbohatším, ani za posledních deset let tu moc nových domků nevyrostlo. Investice se vkládají spíše do rekonstrukcí a oprav starých objektů, které si ostatně důkladnou péči zaslouží. Skromná výstavba má ale i své velké výhody. Tím více vyniká kolorit historického jádra města, ani příměstské části kolem četných rybníků nebyly znehodnoceny „podnikatelským barokem“, které do většiny našich měst vnáší cizorodé prvky.
Majitelka domku, který představujeme, se v městečku narodila a prožila tu své dětství. Přestože bydlela po léta v Praze, cítila se vždy doma tady, kde ze zahrady kolem bývalého domu rodičů jediným pohledem obsáhne nejen sousední louky a rybník, ale i nedalekou vzrostlou zámeckou zahradu. Místo působí dojmem okrajové části města, ale na náměstí v centru je to jen pouhých pět minut chůze.
Myšlenka na postavení vlastního domku vznikla díky ideální poloze zděděného pozemku (vhodného jako stavební parcela) a možnosti získat základní kapitál na jeho stavbu prodejem nevelkých podílů na restituovaném a zděděném majetku. Navíc byla majitelka přesvědčena, že tento kapitál by měl zase zůstat v rodném městě a sloužit v rodině dalším generacím. Vlastní dům nesměl přesáhnout rozpočet jeden a půl milionu, dalších 300 tisíc bude zapotřebí na dlouhé přípojky inženýrských sítí, komunikaci, oplocení a kůlnu.
Majitelka, profesí stavební inženýrka, má však v projektování bohatou praxi, a tak se rozhodla pro maximálně úsporný návrh. Především jí nechyběla odvaha (zděděná zřejmě po babičce, která na počátku války postavila velký rodinný dům) a pustila se do stavby úplně sama. Nečekala však, že podstatně větším problémem než samotná stavba bude získání stavebního povolení.
