K vůbec nejstarší a zároveň nejpreferovanější formě výstavby patří samostatně (volně) stojící domy. Kromě jiných předností tyto individuální realizace skýtají hlavně větší tvůrčí svobodu v projevu architekta a projektanta, žádají si ovšem relativně větší pozemek. Prioritou každého stavebního díla by však vždy měla být především kvalitativní stránka, podmíněná vybraným konstrukčním systémem, dílčími zdicími komponenty, materiály a technologiemi.
Definice hrubé stavby
Prakticky v žádné odborné literatuře tuto definici nenajdete, neboť jde o tzv. pojem zvykový, přetrvávající z dob plánovaného hospodářství (stavební činnosti se členily na hlavní stavební výrobu HSV a přidruženou stavební výrobu PSV). Lze tedy říci, že hrubá stavba se týká prací HSV, zahrnující základy, vertikální a horizontální nosné konstrukce a nosné prvky zastřešení, konkrétně krovy nebo vazníkové soustavy. Hranici mezi hrubou stavbou a následnými pracemi neurčuje ani projektová dokumentace, proto se někdy vedou „odborné“ diskuse o tom, zda do hrubé stavby začlenit či z ní vyjmout i kompletní hydroa další důležité izolace spodní stavby, vnitřní příčky (zděné zpravidla ano, sádrokartonové ale už ne), komíny (zděné obvykle ano, zavěšené kovové obvykle ne) a schodiště (železobetonové obvykle ano, kovové někdy, dřevěné obvykle ne).
