Tato vlákna se na úbočí sopek ukládají v chomáčky, které některé druhy ptáků sbírají a používají v období hnízdění jako ideální materiál pro zabezpečení stabilní teploty snůšky. Tak lze pozorovat v přírodě vznik tepelné izolace bez jakéhokoli přispění lidské ruky.
Jak to bylo s výrobou
První pokusy s výrobou izolací na bázi tavení hornin a jejich rozvláknění se uskutečnily roku 1840 ve Walesu, ovšem teprve od roku 1871 byla zahájena průmyslová výroba v Osnabrücku v Německu. Jako základní surovina posloužila vysokopecní struska, později se tavil čedič, diabas i jiné kompaktní a těžké vyvřelé horniny, a k nim se struska už jen přidávala v malých příměsích. Princip se od přírodního moc nelišil: z kupolové pece se nechal vytékat tenký pramének horké lávy na rychle rotující chlazené kotouče – tzv. rozvlákňovací stroje. Vlákna se po ochlazení proudem vzduchu ukládala na dopravníkový pás, lisovala se a řezala na role nebo desky. Některé typy výrobních linek poskytovaly na výstupu jen beztvaré žmolky, tzv. volnou vlnu, která se vkládala do přepravních pytlů – a na místě stavby se pak vkládala manuálně do prostoru určeného k izolování.
