elým vývojem formování našeho časopisu i českých zahrad procházel nejdéle externí redaktor a zahradní architekt Jiří Prouza, později se přidal Ferdinand Leffler, který má dnes v televizi vlastní pořad Ferdinandovy zahrady, následovala Štěpánka Šmídová se svojí specializací nejenom na domácí zahrady, ale také na krajinnou architekturu; tým později doplnila i Martina Hájková, která radí především s rostlinami, a Jana Nováková, odbornice na ekozahrady a permakulturu. Požádali jsme je o jejich názor na vývoj českých zahrad za posledních 25 let.
Jiří Prouza: Renesanci zažívají růže
Mám-li se ohlédnout za 25 lety vývoje zahrad, je tu opravdu velký posun vpřed. Na začátku 90. let se k nám začínají dostávat nejenom nové trendy, technologie a inspirace, ale také nové druhy a odrůdy okrasných rostlin. Začínají vyrůstat velká zahradní centra s bohatou nabídkou kvalitních sazenic. Vše se dá najednou koupit bez složitého shánění. Za hlavní trend ve vývoji zahrad bych označil změnu chápání smyslu samotné zahrady. Nejdříve to byl hromadný úprk od takzvaných užitkových zahrad. Někdy až nesmyslný – kácely se ovocné stromy, rušily záhonky, kotce pro slepice a králíky. Všichni se zhlédli v perfektně střiženém trávníku, jehličnanech a svoji éru nastartovaly mulčované záhony. Byl to sen o „bezúdržbové“ zahradě.
