Na počátku devadesátých let minulého století u našich západních sousedů vypukl boom zimních zahrad. Jejich šíření už ale nebylo jen „rozmarem“ bohatých, dalším prostorem zvyšujícím lesk a luxus rezidenčních sídel. Tentokrát šlo o naděje ekologicky orientovaných architektů, kteří v zimních zahradách viděli kromě jiného možnost získávání tepla ze sluneční energie bez zavádění dodatečných technologii.
Bydlení ve skleníku
Reakcí na nové trendy v chápání moderního bydlení byl zajímavý projekt zimní zahrady vystavený roku 1981 na Zemské zahradnické výstavě v Baden-Badenu. Projekt, který měl na tehdejší odbornou veřejnost velký dopad, přinesl myšlenku „bydlení ve skleníku“ a zároveň odstartoval novou rovinu v oblasti ekodesignu. Zimní zahrada se tak stala v rukou experimentálně naladěných architektů jakýmsi „postmoderním dobrodružstvím s ohraničeným rizikem“. A ačkoli zní tato formulace na první pohled možná příliš složitě, pravdou je, že vývoj nových technologií a materiálů v kombinaci s výrazným posunem v náhledu na soužití s přírodou a prosazování ekologických myšlenek napomohl vzniku osobité architektury, která si označení postmodernistická určitě zaslouží. A ani slovo „dobrodružství“ není v této definici náhodné.
