V přirozených smíšených lesích mírného pásma najdeme zhruba desetiprocentní zastoupení jehličnanů mezi listnáči. To je harmonické, protože listnáče zajišťují tvorbu půdy a správné koloběhy vody. Borovice, smrky, modříny a tisy zajišťují pestrost a odolnost lesa. Stromy jsou živé bytosti vyzařující různé energie, pestrost lesního ekosystému tedy spočívá i v jejich odlišných aurách. Z technického hlediska jsou jehličnany odolnější vůči drsnějšímu horskému podnebí, jehlice odpaří méně vody ve větru a vydrží zimu na stromě, který se nevyčerpává tvorbou nových listů pro kratší horskou sezonu. Výjimkou je modřín, který zvolil jinou strategii – je opadavý.
Tento krásný vysoký horský strom s velmi hlubokým kořenovým systémem odolává větrům i horším půdám. Má i ohebný pružný kmen. Ve Vysokých Tatrách, kde vichřice sfoukla jako sirky všechny uměle vysazené smrkové monokultury (smrk má mělký plochý kořenový systém), zůstaly občasné modříny v celé té spoušti hrdě stát. Borovice lesní i smrky ztepilé do hor a kopců patří, nikoliv však samotné, musí být smíšené s převahou listnáčů. Teprve ve vysokých nadmořských výškách se vyskytují tzv. smrkové hole, větrem ošlehané jehličnaté porosty s minimem listnáčů.
