Dům i zahrada se ze zvlněné krajiny vyloupnou až na poslední chvíli, když už to vypadá, že úzká silnička klikatící se mezi poli od dálnice vlastně nevede vůbec nikam. I to je součástí plánu – zahrada není samostatným ornamentem, navazuje na krajinu a propojuje ji s domem, který vypadá, že je na svém místě odjakživa.
Když pak návštěvník do zahrady vstoupí, je zcela pohlcen a unášen – občas je uzavřen v malém prostoru k prasknutí nacpaném rostlinami, pak zase vypuštěn do zeleného prázdna, které poskytuje kýženou chvilku klidu a soustředění. To je vystřídáno průhledem do krajiny, která je najednou velice blízko, protože hranice mezi zahradou a okolní krajinou jsou skryté. Nechybí zde výrazné osy, ale spíš než tradičními ornamentálními předměty jsou ukončené cestou v louce, pohledem zpět k domu nebo třeba rezavou nádobou s vyskládaným dřevem.
